maimonides

Maimonidesova literární tvorba

Maimonidesova raná tvorba

Maimonidesova díla zabírají značnou část z celkové knihovny židovské literatury. Lze ho považovat za architekta židovského náboženského práva Halacha po mnoho generací a za umělce, který dokázal své texty zformulovat velice dobře a jasně. Při psaní svých děl jako písař svatých svitků a knih vždy používal stejné psací pero. Jeho tvorba se zaměřovala na různé oblasti, jako jsou  vysvětlivky a výklad staré židovské literatury od starých učenců z raného středověku, zjednodušení učiva náboženských židovských práv, psaní dopisů s odpověďmi na otázky od vzdálených komunit, ale zároveň věnoval čas i filosofii a medicíně.

Maimonidesovy první spisy

Ještě jako mladý hoch napsal Maimonides v rabínském jazyce (hebrejštině spojená s aramejštinou) několik literárních děl. Bohužel se většina ztratila a dochované byly pouze některé pasáže či části textů. Mezi známé Maimonidesovy první tvorby patří:

1) Výklad k složitým náboženskoprávním otázkám v Babylonském Talmudu

2) „Halachot Jerušalmi“ kniha se sbírkami obsahující přikázání náboženských práv z Jeruzalémského Talmudu

3) Námitky a komentáře k výkladu Talmudských náboženských problémů od svého učitele rabín Icchak Elpasi

4) „Milot haHigajon“ neboli Logická slova, což byla kniha ve které Maimonides shrnoval hlavní logické kroky Aristotelovy filosofie.  Tato kniha se zároveň zabývá i odůvodněním myšlenkových závěrů ve vědě a v metafyzice. Původně byla psaná v židovské arabštině a byla přeložena slavným židovským překladatelem do hebrejštiny – Mošem Even Tivonem.

5) Maimonides vydal i článek, který pojednával o židovském kalendáři a o přestupném roku.

Maimonidesův výklad k Mišně

V roce 1161, když bylo Maimonidesovi třiadvacet let, začal v Maroku psaním výkladu k psané ústní tradici židovského národa zvaného Mišna. Ačkoliv svojí knihu s výkladem pojal pouze jako Výklad k Mišně, Maimonidesovi studenti jeho dílo nazývali v arabštině Ktab el srag neboli „Kniha světla“. Toto dílo obsahuje kompletní a stručný výklad ke všem traktátům a kapitolám v Mišně. Při psaní výkladů vycházel vždy z konečného posouzení dané problematiky z Talmudu, který představuje pozdější rabínské diskuze o náboženskoprávních záležitostech v Mišně. Málokdy najdeme v tomto díle neshodu mezi náboženskými otázkami, pokud ji porovnáme s pozdějším dílem, který Maimonides vydal pod názvem Mišne Tora „Opakování zákona“, kde již představil shrnující kodex náboženských pravidel.  Pro případ, že by se našla neshoda mezi těmito díly, je třeba předpokládat, že Maimonides své rozhodnutí o daném tématu změnil a proto je třeba vycházet z později vydané knihy Mišne Tora.

K výkladu k Mišně napsal Maimonides pro každý traktát speciální úvody. V úvodu k traktátu Sanhedrin „rada“ popsal historický přehled o předávání ústní tradice židovských náboženských pravidel a vysvětloval třináct principů židovské víry a další záležitosti týkající se myšlenky o trestu a odměně. V úvodu k traktátu Avot „Otcové“, popisoval Maimonides svůj názor o struktuře těla a duše člověka, odůvodnění veškerých židovských přikázání, učení o proroctví a znalost Hospodina spolu s dalšími tématy. Maimonides nepropojil náhodně svůj kodex náboženských pravidel se zásadami židovské víry. Velmi dobře tuto kombinaci zdůrazňoval na konci svého výkladu k traktátu Brachot „Požehnání“. Následně se zabýval shodami mezi náboženstvím a filosofií:

„ Ještě trochu pojednáme o té věci z traktátu Avot (má na mysli svých 13 principů víry, pozn. autora) a dokážu ti shodu mezi tím vším co je psané (myšleno bible) a velkých znalců filosofií. Tam (v mišně) nebylo tím správným místem pojednat o této záležitosti (13 principů víry), jenže bylo to mým cílem, aby se tam objevilo něco málo o zásadách naší víry. Učení o náboženských principech milují víc než cokoliv jiné“. Maimonidesův výklad k Mišně byl psán v průběhu jeho života a dokončen byl v  Egyptě roku 1168.

Mišne Tora

Velkolepým vyvrcholením Maimonidesova náboženskoprávního učení bylo monumentální dílo, kterého nazval Mišne Tora neboli „Opakování zákona“. Další jméno tohoto díla je Jad Ha-chazaka doslova „Pevná ruka“. Jako klíč k plánovanému psaní nového díla, napsal Maimonides v arabštině svou knihu o šest seti třinácti  židovských přikázání, kterou nazval Sefer Ha-Micvot, doslova „Kniha přikázání“. V této knize určil Maimonides čtrnáct kořenů, skrz které vysvětloval jaké přikázání patří a nepatří mezí hlavních šest set třináct přikázání. Na základě těchto metod vytvořil Maimonides svou knihu „Pevnou ruku“.

Svému dílu Mišne Tora (Jad Ha-chazaka) se Maimonides věnoval deset let. Své psaní zahájil v roce 1167. Na počátku roku 1178 přidal Maimonides k nově vzniklému dílu svou poslední část o posvěcení měsíce, ačkoliv tato část mohla stát sama o sobě jako vedlejší dílo. Přepisováním a úpravou díla se Maimonides zaobíral ještě dlouhá léta a přestože jedna tradice říká, že Maimonides své dílo Mišne Tora dokončil v roce 1180, předpokládá se, že Maimonides během celého svého života nepřestal dílo upravovat. Josef David Azulaj, velký rabín, historik, židovský filosof a učitel z 18. století, uvádí legendu o Maimonidesovi a jeho dílu Mišne Tora. Takto píše: „Viděl jsem ve velmi starém papíru, že rabín David Ha-Nagid (Maimonidesův vnuk), uvádí, že Maimonides zahajuje svou knihu (Mišne Tora) božím jménem JHVH, které viděl za zkratku hebrejských slov Jesod Ha-Jesodot Ve’amud Ha’chochmot, doslova základ všech základů a sloup všech moudrosti. Viděl jsem, že své dílo dokončil větou ‚neboť zemi naplní poznání Hospodina‘. A ještě napsal Maimonidesův vnuk takto: ‚Deset let seděl rabín Moše ve svém pokoji a nikdy ho neopustil dokud dílo nedokončil. V oné noci, kdy dílo dokončil, objevil se mu ve snu jeho otec s další osobou, kterou Maimonides neznal. A řekl mu ‚Synu, přivádím ti Mojžíše‘ a Maimonides se lekl. ‚Přicházím sem, abych viděl tvou prácí‘. A když jí viděl, pogratuloval Mojžíš Maimonidesovi“.

V tomto díle, který je dělen podle témat, uspořádal a sjednotil Maimonides všechna Talmudská náboženská rozhodnutí podle témat a podtémat. Knihu napsal v jazyce podobně použitém v Mišně. Maimonidesův velký projekt si vyžádal ohromnou znalost Talmudu, umění oddělit podstatu od okrajových věcí a zestručňovat, často bylo třeba i umět správně překládat z aramejštiny (jazyk studia). I přesto, že se proti němu na začátku postavili jedinci kterým vadilo, že Maimonides neuváděl zdroje z kterých vycházel, Mišne Tora se stálo páteří židovského náboženského práva v průběhu dlouhých generací a bylo vyučováno téměř ve všech koutech světa. Nepředstavitelný rozsah všech uvedených témat v tomto díle spolu s Maimonidesovým unikátním postupováním, logickým myšlením a vizionářstvím, vytvořili to pravé magické tajemství tohoto díla. Mišne Tora se stalo na tolik slavným, že na jeho přímém i nepřímém výkladu pracovalo více než tisíc různých rabínů.

V úvodu tohoto díla popisuje Maimonides, proč dílo pojmenovalo Mišne Tora: „Proto jsem pojmenoval toto dílo Mišne Tora, protože stejně jak člověk na začátku prochází čtením psaného písma a pak čte tohle dílo, pozná už i celou ústní tradici a mezi nimi nemusí číst ani jednou knížku“. Dílo bylo mnohokrát ručně přepisováno, což později přineslo i množící se hrubky, obzvlášť s příchodem křesťanské cenzury. V dnešní době byly chyby tohoto typu upraveny na základě dochovaných ručně psaných verzí této knihy v Jemensku, které jsou považované za přesné a důvěryhodné.

More Nevuchim

Dalším významným dílem Maimonidesovy literární tvorby je More Nevuchim neboli „Průvodce zbloudilých, který je arabsky znám jako Dalalt el-Chajiri. Toto dílo začal Maimonides psát přednostně v arabštině od roku 1187 do roku 1191. V tom díle, který se později stal železnou kostrou židovské středověké filosofie, popisuje Maimonides pobožnému zbloudilému člověku cestu k nalezení zlaté cesty pro náboženské a filosofické neshody. Původně plánoval Maimonides toto dílo věnovat svému žákovi rabínu Josefu ben Jehuda Even Šimonovi. Ještě než započal tvorbu této knihy, dokončil jedno předchozí dílo. Mělo se jmenovat Kniha proroctví a měla obsahovat všechny knihy, které Maimonides vydá později. Své hlubší závěry do této knihy zašifroval ojedinělým způsobem, aby jedině bystří čtenáři pochopili význam. Nakonec Knihu proroctví nevydal, jelikož nebyl spokojený s jejím koncem a místo toho napsal More Nevuchim.

More Nevuchim, stejně jako celkové myšlení Maimonidese, bylo výrazně ovlivněno islámskou teologií zvanou Chlám a obzvlášť ze starého učení Muatazla, které se pokoušelo odůvodnit logická náboženská přikázání spolu se zamítnutím mystiky. Chlám, kterou byl Maimonides inspirován, je znamená v překladu z řečtiny do arabštiny slovo logika. Toto staré islámské učení toužilo po vyrovnání se klasické řecké filosofii Aristotela a Platona se zásadami monoteistických náboženství. More Nevuchim tedy je židovskou verzí tohoto pokusu s jednou hlavní odchylkou. Oproti Chlám a učení dalších islámských učenců, kteří již ze začátku pracovali s nedotknutelnými závěry islámské víry, Maimonides postupoval opačně. Podřídil židovské náboženské přikázání logice. Jeho hlavní teologickou myšlenkou bylo, že jelikož základ racionalismu a základ svatých textů pochází ze stejného jediného boha, nemohou tedy vyloučit jeden druhého.

Vydání této knihy More Nevuchim v arabštině, která tehdy byla hlavním jazykem židů, donutilo později překládat jazyk do hebrejštiny, aby mohla být kniha pochopitelná i pro evropské židy tzv. Aškenáze. More Nevuchim bylo poprvé přeloženo do hebrejštiny slavným židovským překladatelem, rabínem Šmuel ben Jehuda Even Tivonem z Provence ve Francii. Tento překlad do hebrejštiny je velmi věrným překladem, protože překladatel postupoval pouze dle Maimonidesových instrukcí a nepřetržité navigace. Tento spis byl zároveň jediným překladem po dlouhá staletí a byl doprovázen poznámkami samotného překladatele. Později v novověku bylo More Nevuchim přeloženo do mnoha jazyků a hlavně do angličtiny, němčiny a francouzštiny. Některé pozdější překlady obsahovaly různé verze a výklady. Například významný jemenský rabín Josef Kapach (1917-2000) vytvořil vlastní obsáhlý překlad s vysvětlivkami a vyhrál slavnou cenu „Izrael za židovskou literaturu“. Dalším důležitým překladatelem More Nevuchim byl izraelský profesor kultury a náboženství Michael Švarc, který v roce 2002 vydal svojí vlastní moderní verzi s poznámkami a referencemi k výzkumným článkům.

Maimonidesovy dopisy – Igrot Ha-Rambam

„Maimonidesovy dopisy“ jsou obecným názvem pro všechny Maimonidesovy ručně psané dopisy a spisy, které posílal a vydal v průběhu celého svého života. Témata těchto dopisů představují umělecko-úvahové, osobní a veřejné záležitosti. Dopisy s náboženskou a právní tématikou dostaly obecný název Maimondesovy Odpovědi.

Slavné dopisy, které byly věnované veřejnosti jsou hlavně Dopis Jemenu, „Pojednání o zmrtvýchvstání“, „Dopis o pronásledování“ a další. V těchto spisech najdeme i korespondence mezi Maimonidesem a řadou představitelů vzdálených dalekých židovských komunit, kterým poskytl náboženské i etické odpovědi. Přirozeně, mnoho z těchto dopisů nebylo pojmenováno autorem, ale pozdějšími osobnostmi, kteří dopisy překládali a přepisovali. Většina názvů dopisů byla určena na základě jmen míst a doručovatelů, kteří tyto dopisy obdrželi. Stejně tak různé dopisy byly i přejmenováni během dlouhých let.

Většina dopisů byla psaná v židovské arabštině, Maimonidesovým hlavním jazykem určeným literatuře. Některé byly psané v hebrejštině nebo kombinací obou jazyků. Filosof a překladatel rabín Šmuel Even Tivon se věnoval překladům několika dopisů a spisů do hebrejštiny ještě v letech, kdy Maimonides stále žil.

Lékařské knihy

Maimonides, který získal slávu i díky svým znalostem v lékařství a medicíně, vydal řadu knih zabývajícími se zdravím. Ve svých medicínských spisech a knihách se Maimonides zabývá širokou škálou onemocnění, mezi které zařadil astma, alergie, toxikologii, cukrovku, sexualitu a prevenci. Jeho knihy o medicíně jsou založeny na vlastní lékařské praxi a znalostech, které získal studiem předchozích židovských i nežidovských učenců. Řadu příčin, které židovští učenci přisuzovali projevům duchů a neviditelným stvořením, Maimonides vyškrtával. Jeho lékařské knihy se časem staly hlavním klíčem pro studia lékařství v Asii, Evropě, Severní Africe i v dalších koutech světa.

Vřele doporučované rady k lepšímu zdraví jsou akceptovatelné a aktuální i v dnešní době. Maimonides doporučoval tělesnou aktivitu, zdravou a pravidelnou stravu, dodržení osobní hygieny a spánek.

Maimonides vydal jedenáct lékařských knih, které byly přeloženy do latiny a hebrejštiny.

1) „Galénovy říkanky“, zde Maimonides čerpal od starého řeckého lékaře Klaudia Geléna. V této knize shrnoval a popsal pouze nemoci trávicího traktu a jejich léčbu, která byla úspěšná.

2) „Výklad k Hypokratovi“. V této knížce vycházel Maimonides z Hypokratových učení o preventivní léčbě a hygieně.

3) „Astma“ kniha o astmatu, alergii a její léčbě.

4) „Zdravé chování“ je všeobecná Maimonidesova kniha o zdraví. V této knize popisuje Maimonides svůj vlastní přístup ke zdraví a psychosomatický vztah mezi duší a tělem člověka při nemoci. Zároveň se v této knize klaní k preventivní léčbě a vylučuje všemožné léčivé schopnosti magických předmětů, jako jsou například amulety, říkadla a podobně.

5) „Mojžíšovy Kapitoly“ je sbírka 1500 Maimonidesových rad a instrukcí k lepšímu životu pro všechny možné odvětví medicíny. Tato kniha je založená opět na učení Klaudia Galéna, ačkoliv jedna z posledních a nejdelších kapitol je věnována zásadní a praktické kritice Galéna. Především poslední odstavce, které se snaží podněcovat studenty k vlastnímu zkoumání a kritice předsudků a falešné víry. Toto Maimonides stihl napsat o půl století dřív, než tak učinil scholastický filosof a vědec Roger Bacon o čtyři sta let před Paracelsusem.

6) „Článek o hemoroidech“ je spis o onemocnění zažívacího ústrojí, léčbě a prevence.

7) „Článek o návykových látkách“ je kniha o toxikologii, otravách a uštknutí hadem.

8) „Článek o rozhodnutí“

9) „Článek o souloži“ je Maimondesovo provázení sexuologií dle vlastních lékařských představ

10) „Jména léků“ Přes 2000 názvů léků a lékařských indikací

11) „Konec života“ Kniha o smrti a jejích příčin

V Mišne Tora Maimonides  též shrnul veškeré své rady k prevenci a k správnému zdravému životu, ačkoliv tato kniha je nábožensko-právní kodex.